Žijeme v top době, na top kontinentě s minimem násilí, minimem hladu, minimem tvrdé práce v průběhu života a uvnitř veřejného dění. Máme nejlepší přístup ke všem informacím, co kdy lidé měli – všichni s sebou taháme skleněnou destičku neustále připíchnutou k internetu.

Máme možnost a především prostor věnovat se filozofii a hledání smyslu vlastního života.

Ale raději si stěžujeme na stres. Dementy v práci. Bolavá záda. Nedostatek peněz na ještě víc zbytečnýho levnýho luxusu. Nenaplňování vlastních snů. Na ženskou doma. Na ženskou mimo dům. Na rodinu. A když není nic na hovno v přítomnosti, tak vzpomínáme na to špatný v minulosti. Nebo s věšteckou jistotou předpovídáme zlou budoucnost z pivní pěny a tabákovýho kouře.

Jsme jen líné, slabé, vymlouvačné padesátileté děti, co čekají, že jim svět dá to, co chtějí – a jsme nespokojení, když to nedostáváme. Odmítáme vlastní zodpovědnost nad svým životem. Nechápeme, že náš život je výsledkem naší práce. Nic nás nepřinutilo dospět – a dokud nebude obrovská válka a hladomor, můžeme se k tomu nutit pouze sami.

Takže, blbče, tvůj život je to, co chceš (a makáš pro), aby se stalo. Ne to, co se děje – a ty to prostě akceptuješ.

Umíš matiku? V = S + R. Výsledek = Situace + Reakce. Chceš-li změnit V a neovlivníš S, jakou jinou proměnou máš pevně v rukách?

Dante

Přestaň fňukat a buď velkej.